SMS: Cau, nechces zajit na cígo?
SMS: preco nie, o pol 7 na jiraku
Bylo obyčejné zářijové odpoledne, v práci poznával nové lidi, zatím nevěděl, co ho tam čeká a snažil se ukrátit chvíli než odejde směr Vinohrady. Už ji dlouho neviděl, byly to asi 2 měsíce, co mu dala najevo, že to nemá smysl a od té doby ani jeden nepodnikl žádné kroky ke zvrácení co se stalo.
Sbalil si věci, vyrazil z klimatizované budovy velké banky a pomalým krokem šel na metro. Hlavou mu plynuly už vybledlé vzpomínky na pár výletů označované jako trip na hašiši, vzpomínal na Alba, občas vtipného, občas flegmatického psa, který všude doprovázel svoji majitelku, obyčejnou slečnu, občas vtipnou nyní zřejmě lehce flegmatickou, stejnou jako on.
Vystoupil na Flóře, měl ještě půl hodiny čas. Na mobilu přepnul z mptrojek na rádio a poslouchal vtipy moderátorů. Ty kecy je snad nikdy nepřestanou bavit, snad i proto je poslouchal skoro každý den. Cestou si dal cigáro a začal plánovat, o čem se budou asi bavit. Protože je teprve pár dní v nové práci, stále ještě chodí slušně oblečený a přemýšlí, jak dlouho to ještě vydrží. Co asi dělají kolegové ve staré práci? Potkává lidi, usmívá se a někteří mu úsměv opětují.
Když dorazí ke kostelu, lehce se zvedne vítr, rozhodne se podívat dovnitř. Už je to dlouho, co tu byl naposledy, když na ni občas čekal, aby strávili pár hodin v parku na Vinohradech. Pár lidí vevnitř. zase se tu trousí bezdomovci, tak uvažuje, co tu vlastně dělají. Dává jim kostel pocit sounáležitosti se společností? Dávají jim duchovní nějaké peníze na levný alkohol? “Ne, drobné nemám. Cigaretu? Prosím.”. Koukne na hodinky, za 5 minut by měla dorazit, nasadí si sluchátka a jde se rozhlédnout ven.
Je půl pět, ona stále nikde. Myšlenky, jak dlouho bude čekat, jestli nepřijde. V padesát jdu a dál? Asi nic, ale to se přece nemůže stát, nerozešli se ve zlém, přece. Na druhou stranu, co od toho setkání očekává? Pouští myšlenky za hlavu a znovu koukne na hodinky. Čtyřicet. Deset minut zpoždění sice není moc, ale na druhou stranu, má to přece pár metrů. V dálce se objeví bílá srst Alba, na vodítku a vedle něj spěchá ona. Po chvíli stojí před ním. “Prepáč, ale mala som dajaké veci na vyriesenie. Čakáš dlho?”.
Koukne na ni, usměje se, snaží se, aby to vypadalo upřímně. Stále jí to sluší, stejně jako před těmi 2 měsíci, stejně jako před půl rokem, kdy ji viděl poprvé. “V pohodě, jsem rád, že můžu být venku a stejně poslouchám hudbu, bavi mě to. Půjdeme do parku?”
Chvíli jdou a povídají si. Oba vědí, co zhruba dělají, na facebooku dávají 2 až 3 posty týdně, ani jeden nezměnil svůj stav na “Zadaný/á” nebo “v komplikovaném vztahu”, i když by klidně mohli. O oba je zájem, ale nějak se ne a ne objevit ten správný dotyčný.
Občas se dotkne Alba, ale ten nejeví moc zájmu. Z původního přátelského pozdravení se teď proměnil flegmatismus, už je to přece dlouho, co mu dával kousky kuřecího masa, aby se z nich stali kámoši.
Park, lidi se psy, korzující páry. Všichni k sobě mají blíž než oni dva, i když to tak na první pohled nevypadá. Konverzace se točí okolo jeho nové práce, vysvětlovat stará nedorozumění nemá zájem ani jeden. Ona zmíní nějakou novou zakázku na grafiku a rozpovídá se o poslední schůzce s majitelkou firmy, která má zájem o dlouhodobější spolupráci, dávají dohromady novou smlouvu.
Pivo do třetinky, pozdravy se známýma, dotazy, kdo to je ukončené tím, že nikdo zajímavý. U třetí cigarety, stále ještě nechce skončit s kouřením a dvoutýdenní abstinenci z června už má za sebou, nadhodí téma, jestli by si mohl půjčit Alba někdy na procházku. Nepředpokládá, že půjde s nimi, i když by se tomu nebrátil, protože on s ní žádný problém nemá, spiš naopak. “Dakedy možeš.” Co to sakra znamená? Dakedy. Raději jí navrhne, že jestli nemá důvěru, můžou se dohodnout na něčem, co jí nechá, aby neměla strach. Nabídku nechává bez komentáře.
Volným krokem procházejí parkem a pohled na hodinky prozrazuje, že je už skoro 8 hodin. Vykouřili každý asi pět cigaret a užívají si pěkného zářijového večera. Každý po svém, možná podobně, ale nechtějí přiznat, že toto neprobíhá s každým. Známých je přece spouta a těžko odhadovat, jestli je tenhle večer lepší nebo horší než některý z minulého týdne s někým jiným.
Na lavičce si dají poslední cigáro, dívá se na ni a hlavou se mu honí myšlenky, že by tyhle večery chtěl opakovat častěji. Pak nadhodí, že už by mohl jít, a i když mají oba opačnou cestu, ještě ho kousek i s Albem doprovodí.
Cestou metrem se na něj usměje pěkná holka a on si říká, o co se ten večer snažil.
Za půl hodiny doma vezme mobil do ruky a vyťuká:
SMS: diky za prochazku, rad jsem te videl. uzij si pekny zbytek vecera
SMS: aj ty!
