Pojednání o lidském myšlení - pracovní verze

Extrakt z knihy Pojednání o lidském myšlení doplněný o vlastní komentáře

Bytí a jsoucno

Bytí je samotná podstata existence, nijak neurčována kvalitou, je to stav, který může být reprezentován i určením vlastního Já. Lze také říct, že bytí je samozřejmý, nedefinovatelný pojem všeobecného určení. Jsoucno je však spjato s myšlením a s kvalitou prožívaného, lze určit a vymezit. A to nejen na pozitivní hladině kvality, ale i na negativní.

Myšlení je úzce spjato se jsoucnem, je možno jeho prostřednictvím určit jsoucna a jejich vzájemný vztah. Podle Husslera je to právě myšlení, které začleňuje jsoucno do určité struktury jsoucen, tzn. do světa, z něhož smysl bytí vyvstává. Tímto způsobem lze jednotlivá jsoucna začlenit do struktury světa a dát jim samostatný význam a bytí. Toto není určeno přes jejich existenci, ale přes pochopení jejich existence.

Myšlení samo o sobě znamená průběh, který se odehrává při určování jsoucna, je to autonomní sebepostačující, neredukovatelný a nepřevoditelný proces. Lze také říct, že myšlení je pohybem právě k určení jsoucen.

Pro proces určení jsoucna myšlením je nejprve určena možnost něčím být, tzn. všeobecné jsoucno za použití principu identity, negativity, abstrakce nebo generalizace. Přikladem prvních dvou jsou jednoduchá určení: toto je něco a toto není něco. Abstrakce, v tomto případě proto-abstrakce znamená akt jednoznačného určení za použití argumentů, podobně je tomu u proto-generalizace s rozdílem, že hledáme společné rysy jsoucen a určujeme z nich potencialitu. Ta slouží k vymezení, co je a co není obsahem konkrétního jsoucna.

Potenciality lze srovnávat, ukazovat rozdíly mezi nimi a dokazovat vzájemné souvislosti. Nejčastěji je toto prováděno prostřednictvím výroků. Vydělování konkrétní potenciality bytí od ostatních potencialit je prvotním aktem myšlení při určování jsoucna. Určování potencialit negativní myšlenkovou protoperací však není určením jednoho konkrétního jsoucna, ale jedná se vždy o celou síť, množinu určení konkrétních jsoucen.
Dalším způsobem určení konkrétního jsoucna je metoda proto-komparace, srovnávající další potencialitu s již popsanými jsoucny. Tzn. pokud se setká myšlení s další potencialitou, která dosud nebyla určena, porovnává nejdříve všechna již určená jsoucna a komparuje je s dosud neurčenou potencialitou a na základě podobných vlastností ji přiřadí do stejné skupiny potencialit. Takto myšlení určuje to, co je již s něčím podobné nebo identické.

Existuje tedy úzký vztah mezi bytím, jsoucnem a myšlením. Bytí je do jisté míry statický stav, existence v daném čase, jsoucno mu však dává dynamiku a promítá do něj prostřednictvím různých stimulů velkou variabilitu. Ta však může být různorodým lidským poznáním do jisté míry personifikovaná každému odlišnému způsobu myšlení, různým úhlům pohledu.

Řeč je velmi blízce spjata s myšlením, lze říci, že je myšlení vlastní. Když například myšlení popisuje a určuje novou potencialitu, je nutno ji pojmenovat. Řeč je tedy nezbytným atributem pro určování jsoucen za použití slov, říkání. Proto se také říká, že řeč se jsoucny souběží, protože je pojmenovává a existuje společně s nimi. Nutno však říct, že řeč není totéž co jazyk.  Prostřednictvím řeči je umožněn pohled do běhu myšleni a lze i zaznamenat stopu předchozích průběhů myšlenek.

Řeč patří odnedávna mezi dorozumívací prostředky lidstva a vyvinula se právě z důvodu komunikace mezi nimi, ke sdělení informací a prožitků. Právě její používání je jedním z důsledků inteligence a myšlení. Lze proto vysledovat, různé stupně dorozumívání mezi různě inteligentními tvory, nejen tedy lidí.

Myšlení tím, že svými protoperacemi určuje jsoucna a řeč, dává vznik ideím, což je jeho hlavní doména. V každé idei je konstituce bytnosti jsoucna zavšena tím, že určená bytnost je vymezena proti ostatním potencialitám bytí. Říká se také,  že idea je již uskutečněná deference v abstraktní a obecné úrovni, a proto je určením konkrétního jsoucna. Ideu nelze vyslovit a to zejména z důvodu, že je popsána a začleněna podobně jako jsoucna do celé šíře svých specifik oproti konkrétním jsoucnům.

Myšlenkové protoperace definují průběh myšlení. Protoperace jsou takto určeny pro definici jsoucen a to nejen jejich autonomních vlastností, ale i pro definici vzájemných vztahů mezi nimi. Myšlení se tímto stává nástrojem - orgánem reflexe jsoucna, tzn. určuje různorodost jsoucen a po určení těchto protoperací už jen vždy prohledává potenciality bytí, aby je určilo jako jsoucna a přiřazuje k nim další, případně je nově identifikuje a pojmenuje. To provádí způsobem, že popisuje mezi jejich pojmovými určeními nebo konkrétními vlastnostmi, které jsou myšlením neustále srovnávány a aktualizovány oproti stávajícím jsoucnům. Mimo jiné je tím dosaženo efektivnějších výsledků nejen při srovnávání jsoucen, ale i při jejich prvotní identifikaci a určování, resp. To neplatí v případe jsoucen, ale jim předcházejících potencialit.

Protoperacemi rozumím způsoby argumentace, dokazování a analyzování jsoucen, zkoumání jejich stimulů a vztahů mezi nimi. Je jich také použito pro oddělení a popis potencialit.

Určení jsoucen má vždy určitou míru neurčitosti vyplývající z potenciality bytí a vychází z nelineárního určení posloupnosti, protože myšlení vše promýšlí paralelně, tedy vše najednou za použití pravidel, která je vymezují, jde zejména o obecnost, vlastnosti a zařazení do struktury dalších jsoucen (funkčnost).

Myšlení je také vnitřně estetické, snaží se určit co největší pestrost jsoucen, popsat jejich vzájemné souvislosti, vztahy, jak se k sobě hodí a ladí spolu. Ne vše však do sebe zapadá, což ovlivňuje další aspekt vstupující do vymezování jsoucen. Podobně jako v tradicích antiky panovaly 4 živly - země, voda, vzduch a oheň, jsou pro ovlivnění jsoucen vymezeny 4 skupenství jsoucna - tuhé, kapalné, plynné a plasmatické, doplněné o další člověkem nezvladatelné síly. Přes tyto různorodé elementy je však potřeba udržet mezi jednotlivými jsoucny soulad. Ten sice není rozhodujícím principem pro určení pohybu myšlení při určování jsoucna, ale pokud je myšlení nezahrne, nemůže dosáhnout dostatečně efektivních a relevantních výsledků.

Soulad, resp. hledání souladu je podle mého názoru v procesu lidského myšlení velmi důležité. Nejen kvůli nalezení rovnováhy mezi popsanými živly nebo zde popsanými elementy, ale i k odhalení právě “nesouladu” mezi nimi. V čase je velmi důležité si zpětně tyto odchylky od ideálního stavu uvědomovat a poučit se z nich. Proto bych do vztahu bytí, jsoucno a myšlení rád přidal další rovnocenný prvek soulad, který vztahy mezi vyjmenovanými ovlivňuje a v konečném důsledku je dokáže spojit a to jak v pozitivní, nebo i negativní rovině.

Lidské myšlení

Lidské myšlení dokáže vnímat počitky, vjemy, představy, tóny, symboly nebo čísla. Určení jsoucen je prováděno tak, že lidské myšlení nejprve určí jsoucno ve vymezení proti sobě samému a teprve poté ho postupně začleňuje do jemu již známých jsoucen, popřípadě je porovnává a hledá mezi nimi rozdíly. Toto je jeden z aspektů, které odlišuje Lidské myšlení od pojmu Myšlení. Lidské myšlení se snaží konstituovat jsoucna jen pro sebe, tzn. dívá se na ně jen ze svého pohledu, nikoliv globálně, jak to dělá Myšlení jako takové.
Lidské myšlení pro určení jsoucen a k jejich popisu používá následující operace: negativita, identita, komparace, generalizace, abstrakce, symetrie, extrapolace, eliminace, kombinatorika, trojčlenka, sylogismus, atd. Těmito operacemi prochází mezi jsoucny a snaží se identifikovat vjemy a stimuly, ty extrahuje, smíchává, kombinuje a zařazuje do struktur, čímž konstituuje věci a mentály, které tímto získávají intencionalitu.
Na druhou stranu je ale nutno říct, že mnohdy i přes četnost a variabilitu stimulů může lidské myšlení utéci jiným směrem a vytváří samo za sebe další věci a mentály, což může mít za výsledek odlišné konstituce světa podle přístupu každého výskytu lidského myšlení. Proces konstituce věcí je však mnohem složitější, protože do něj vstupují ještě struktury endoceptů,  tzn. předem je něco očekáváno, což se Lidské myšlení snaží anticipovat nastavením vnějších stimulů přicházejícím z vnějších jsoucen vůči těmto vlastním endoceptům.

Lidské myšlení je unikátní proces, který k pojmu Myšlení připojuje svébytný pohled každého, kdo je schopen inteligentní úvahy o světě, v němž žije. Je zajímavé uvědomit si, jakým způsobem lidské myšlení produkuje své výsledky, mentály, a používá je dále ve svých konstrukcích. Bohužel ne často pak dochází ke komparaci těchto mentálů mezi jednotlivými lidmi, kteří vnímají stejné věci. Tím nemyslím například vědecké poznání, které se o to právě snaží, ale vnímání lidí každodenních problémů a vytváření konstrukcí nad nimi.

Vědecké poznávání

Věda nese funkci objasňování a popisování nových poznatků za použití lidského myšlení. Lze tedy prohlásit, že slouží k poznávání jsoucen. Toto lze provádět různými formami - na úrovni praktické, idealizační i teoretické. Výsledkem vědeckého poznání jsou pak jsoucna samotná, což věda umožňuje jak popsat, tak i teoreticky vytvářet a poznávání vztahů, které jsou mezi jsoucny možné.
Samostatným jsoucnem je třeba příroda. Jde vlastně o celý soubor jsoucen určených myšlením. Jsoucna v přírodě mají jako ostatní jsoucna mnoho vztahů, často i nevyvážených, kupříkladu samotný člověk je jsoucnem obdařeným lidským myšlením. Může tedy vytvářet vztahy harmonie nebo vztahy rozporuplné, vedoucí k destrukcím nebo anihilacím jiných jsoucen.
Lidské myšlení je v ideálním případě zaměřeno při vytváření nástrojů a nových postupů na to, aby mezi nimi (resp. mezi jsoucny) panovala harmonie a soulad, nicméně ne často je to v případě lidské ( i jiné ) činnosti splněno.
Důležitým prostředkem působení vědeckého poznávání na přírodu a na okolí jsou vědecké metody. Lze je nazvat také instrumentariem každé vědecké práce a slouží k pravdivému, přesnému, vzájemně souvislému (strukturovanému), opakovatelnému a systematickému poznávání světa. Často je k vědecké práci použita metodologie, která se snaží zrcadlit vědecké zrcadlení nebo konstruovat další možnosti poznávání na základě poznání vztahy, které vznikají v procesu vědeckého poznávání. Z tohoto vysvětlení vyplývá i to, že vědec jde po cestě k vědeckým poznatkům mezi jednotlivými stimuly, čímž se snaží konstituovat teoretický obraz jsoucen s vysokou vysvětlovací intenzitou.
Vědecké metody mohou být specifické, tzn. slouží ke zkoumání předem vytyčeného jsoucna, nebo obecné, které jsou používané lidským myšlením pro průzkum kteréhokoliv jsoucna. Mimo to existují i metody univerzální. Tyto vycházejí z teoretické úrovně pohybu myšlení a předpokládají jednotné principy určení jsoucen myšlením. Tyto metody jsou tedy filosofickými duchovními výtvory.

Vědecké poznání se na rozdíl od mé předchozí vsuvky snaží právě o jasný a zřetelný popis zkoumaných jevů, jsoucen. Právě za použití obecně platných metod by mělo mít za výsledek fakta, která jsou do jisté míry jednoduše uchopitelná, opakovatelná a srozumitelná každému, kdo se rozhodne je pochopit a rozšířit je. U tohoto však musím poznamenat, že vzhledem ke komplikovanosti vědy často dochází k jejímu odtržení od reality a k riziku špatných cest, kdy se věda ponoří do studovaného problému, aniž reflektuje svoje okolí. Její výsledky pak jsou sice jasné, nicméně však ne dále použitelné.

Mezi obecné metody patří pozorování, popis a explanace, měření a komparace, experiment a modelování, analýza a syntéza a nakonec indukce a dedukce. Bývají používána jako základní nástroj vědy a jejich efektivnost je nesporná.  Ve výsledku nejsou metody jen nástrojem k poznávání, ale i jedním z nejcennějších výsledků vědeckého poznání.
Věda, jejímž předmětem je poznávání, se označuje jako kognitivní věda. V současné době se nejčastěji o kognitivní vědě hovoří jako o interdisciplinární vědě zahrnující především filosofii, psychologii, logiku, kulturní antropologii, lingvistiku, umělou inteligenci, informatiku a neurovědu. Tento výčet však nemusí být úplný, už teď se přidávají nové obory jako evoluční biologie, systémová analýza, ekonomie a sociologie. Všechny tyto obory mají své vazby, některé jsou silné, jiné slabší, popř. se vědy i překrývají.
Funkční model mysli vychází z toho, že lidské myšlení disponuje endocepty, které jsou obsažné zejména jako přirozený svět. Endoceptivní model předchází tomu, co bude lidským myšlením rozeznáno mezi jsoucny, vytrženo ve formě stimulů a následně konstituováno jako svět. Tyto stimuly jsou nadále zpracovávány na praktické, idealizační a teoretické úrovni. Výsledkem těchto operací je ztvrzení nebo doplnění předchozích endoceptů, což je základem pro zkušenosti. Celkově lze tedy říct, že stimuly jsoucen jsou transformovány do formy mentálů. Lidské myšlení dále zpracovává obsahy mysli tak, jak jsou uchovány ve formě paměťových obsahů a to tak, že hledá vzájemné vazby a vztahy mezi nimi, ve výsledku mohou vzniknout zcela nové mentály. Lidské myšlení tyto pohyby nijak nereflektuje, jsou automatické a perpetuální, často se odehrávají ve fázi REM spánku, při kterém dochází k přehodnocování konstitucí světa a mentálů.

REM spánek a obecně nutnost relaxace mě na přednáškách a poté i v knize velmi zaujala. Podle mého názoru se současný svět velmi silně soustředí na extrakt vědomostí, které je nutno zpracovat, hledá metody, jak to učinit co nejefektivněji, ale zapomíná, že určitý nadhled a odstup od problému nemusí nutně znamenat jeho neintenzivní vnímání, ale naopak právě dává možnost “nadechnout se” a ponořit se do něj v daleko větší intenzitě, popřípadě alespoň s důkladnějším pochopením.

Obecné vědecké metody

Jednou ze základních vědeckých metod je Vědecké pozorování, kdy výzkumník pozoruje události, formuluje některé možné ideje o nich a testuje jejich přesnost. Hlavními prvky takového výzkumu jsou pak pozorování, hypotéza, experiment a verifikace.
Při pozorování může být lidské myšlení ve dvojím vztahu ke jsoucnům - pozorovatel je ve správné poloze vůči tomu, co chce pozorovat, dobře vidí a sám je součástí celku, v němž se nacházejí také pozorované stimuly. Druhým přístupem je, pokud je pozorovatel vydělen z širšího celku, vysune se mimo svět pozorovaného se záměrem pozorovat jen určité stimuly vytržené ze jsoucen. V takovém případě má příležitost experimentovat a manipulovat se stimuly, aby je viděl v různých polohách, v různých podmínkách, které může sám ustanovit.
Kvalita reprezentace vnějšího světa v mysli a to, jak si jej uvědomujeme, však není často jednoznačná. Celý proces je jen konstitucí věcí lidským myšlením a to může způsobovat, že každé individuální lidské myšlení konstituuje tyto věci odlišně. Můžeme tedy říct, že lidské myšlení a jeho biologický substrát, tzn. Mozek, si do značné míry samy kontrolují své vstupy, i když máme pocit, že v našem mozku vznikají při stejných projekcích (stejných vstupech) také stejné výstupy, že vnímáme stejně jako jiní lidé. To je však velmi zkreslené a pro vědecký přístup k pozorování toto nepostačuje.

Už jsem zmínil, že lidské myšlení vytváří unikátní závěry, které mohou být velmi podobné, téměř vždy se ale liší. Je to vlastně neustálý boj mezi lidským myšlením vědce a nutností produkovat jasné výstupy. Ač to není v knize úplně zmíněno, myslím si, že je právě úlohou vědeckých týmů nebo týmů na univerzitách zabezpečit, že výsledky vědy jsou podrobovány široké diskusi, která je rozmělní a rozebere do úrovně, která je jasně pochopitelná i pro jedince, kteří se této diskuse nezúčastnili. I proto jsou “starší” vědecké popisy lépe rozebrané, protože nad nimi v průběhu času diskutuje čím dál větší množství vědců, nositelů lidského myšlení.

Vědecký přístup se snaží o dosažení toho, aby konstituované vjemy byly vždy při vytržení
stejných stimulů také stejné pro všechny, tzn. nejen přibližně stejné, ale pokud možno stejné. Proto průzkum prostřednictvím lidského vnímání musí být podrobován pečlivým analýzám.

Dalším atributem ovlivňujícím lidské myšlení a tím i vědecké poznání je fakt, že stimuly nemusí mít stejnou formu, proto je vřazujeme do modulů, které jsou enkapsicky ohraničené a strukturované. Jejich vnitřní strukturu tvoří kadlub, do něhož lidské myšlení jakoby nalije stimuly, nebo po jejichž formě se pohybuje a takto automaticky formuje stimuly do podoby věcí a vjemů.

Nezbytným nástrojem, kterým si lidské myšlení pomáhá k poznání jsoucen prostřednictvím vědeckých pozorování, jsou přístroje. Přístroje jsou citlivějšími věcmi s vlastnostmi receptorů, které lidské myšlení používá k poznání jsoucen a jejich stimulů, které nebylo možno vytrhnout přirozenými receptory. Na druhé straně jsou ale přístroje zaměřeny jen na vytrhávání určitého směru stimulů a tímto způsobem ztěžují lidskému myšlení soustředit se na stimuly, které jsou mimo jejich nastavený dosah. Dalším zkreslením a tím i zatížeností lidského myšlení může být i to, že ne všechny receptory lidského myšlení jsou vybaveny přístroji zprostředkujícími vytržení stimulů na stejné úrovni.
Pozorování je do značné míry jen potvrzováním stávajícího vnitřního myšlenkového modelu. Tento vnitřní myšlenkový model světa nazýváme endoceptem. Proto nejsou stimuly, které jsou očekávané a shodné s endocepty, často vůbec lidským myšlením zaznamenány.
Vědeckým poznáním se pod vlivem kognitivní vědy výrazně proměňuje názor na to, co je naše smyslovost, uvědomování si toho, že naše smysly jsou zatíženy nejen v možnosti zachycovat jen určité kvality jsoucen, ale také určitým rozsahem těchto kvalit. Vědecké poznání se čím dál tím více proměňuje z bezprostřední smyslovosti ve sbírání dat, která lze ve velké míře kvantifikovat a že pozorujeme převážně to, co jsme připraveni pozorovat, jaké jsou naše endocepty. Lidské myšlení se  při vědeckém pozorování pohybuje v různých úrovních, tento pohyb může kontrolovat, což mu umožňuje matrjožková struktura enkapsických obsahů mysli. V mysli je tedy identifikovatelná substruktura pozorovatele kontrolující pohyb lidského myšlení mezi jsoucny.
Vědecké pozorování vyúsťuje ve vědecký popis, který je přesným a úplným záznamem pozorovaných stimulů. Přesnost a úplnost je nutná pro možnost opakovatelných projekcí a na jejich základě i konstituování věcí a vjemů. Do tohoto procesu vstupuje intencionalita ve formě zvýznamnění pojmu lidským myšlením. To znamená, že jde o odkazování pojmu k pojmenované věci nebo mentálu a zároveň o vřazení pojmu do struktury souvisejících pojmů tak, jak je tomu s věcmi, které mají vždy určitou pozici ve struktuře světa. Intencionalita pojmů je vázána na komplexitu (vztažnost k pojmům), adekvácie (shodnost znění s obsahem daného slova, vjemu, tzn. se souzvučností) a kontexty (konstituce významu na podílu situace, v níž se nachází lidské myšlení při použití konkrétního pojmu).
Pojem vzniká v průběhu poznávacího procesu a je shrnutím jeho výsledků. Počáteční pojem je velmi nepřesný, postupně se však zpřesňuje tak, aby zachytil vše podstatné ze jsoucna. Tento proces se nazývá explikace. Tento proces je definován například R. Carnapem takto: “Procedurou explikace rozumíme transformaci nepřesného, předvědeckého pojmu, který budeme nazývat explicandum, do nového, přesného pojmu, který budeme nazývat explicatum.”
Téměř vždy existují stimuly, které nejsou v souvislosti s prováděným vědeckým poznáním, jde o stimuly nahodilé nebo takové, které nestojí v centru pozornosti, ale mohou sehrát při opakovaných projikcích lidského myšlení důležitou roli, proto nesmí být opomenuty. Vědecký popis by měl mít tedy narativní charakter, tzn. že do struktury pohybu lidského myšlení jsou vřazovány všechny stimuly zjištěné při vědeckém průzkumu jsoucen.

Vědecký popis zachycuje pozorovaný stav, explanace (vysvětlení) oproti tomu vyjadřuje zdůvodnění, proč k daným konstitucím věci dochází a zároveň má i snahu po rozšíření této znalosti na další oblasti světa. Nejčastěji se k tomu užívají dva typy explanačních modelů - explanační modely logické a explanační modely epistemologické.
Při uplatnění explanačního modelu jde o subsumpci, jejímž základem je zjištění, zda konkrétní věc je jednotlivým nebo zvláštním projevem obecného uspořádání jsoucen. Odlišně vysvětlují explanační modely epistemologcké - tyto se užívají tam, kde se lidské myšlení nedobralo jednoznačně k univerzálním nebo statistickým zákonům, které mohou posloužit jako základ pro vysvětlení. Je proto nutno vysvětlit subsumpcí k obecným pravidelnostem, které nejsou kauzálně determinované, nebo u nichž je kauzální forma determinace neadekvátní.

Lidské myšlení, i když vytrhává ze jsoucen stimuly, nikdy je neponechává v izolované podobě a poměřuje je vůči dalším stimulům, s nimiž tvoří celek, což vytváří komparativní základ sloužící jako podklad pro měření. Aby byla komparace přesná, je vztažena k tzv. ideálnímu vzoru, normě, která je přijatá jako všeobecně platná, standardní a závazná pro zjišťování kvantity stejnorodých kvalit. Často se k měření používají měřící přístroje, coby nositelé měřících jednotek. Výhodou použití měřících přístrojů je zejména opakovatelnost měření a snadná komparativnost.

Zde se dostáváme k zajímavému bodu - na jednu stranu jsou jsoucna a stimuly podrobovány měření k jejich důkladnějšímu pochopení, na druhou stranu to ale klade obrovské nároky na znalosti vědeckého pracovníka, který mimo to, že musí mít důkladnou teoretickou průpravu, musí i trpělivě srovnávat popisované či objevované skutečnosti s již popsanými. Ve výsledku to znamená, že se nemůže věnovat širokému problému (bereme-li v úvahu standardní vědecké disciplíny ne hi-tech vědní obory) a zůstává v relativně úzkém oboru svých znalostí a tím je do jisté míry omezen. Čímž ale neříkám, že to pro něj musí být nutně nezajímavé, právě naopak.

Na druhou stranu - tam, kde neznáme měrné jednotky pro souhrnné kvality a nemůžeme je tedy měřit, používá lidské myšlení komparativní metodu srovnávající poznávanou věc s ideálním typem nebo něčím, co již bylo poznáno nebo s jinou poznávanou věcí, přičemž je kladen důraz na to, jak se daná věc chová v rozdílném nebo naopak stejném prostředí.

Samostatnou a významnou vědeckou metodou je experiment - cílevědomě navozený proces pozměňující spontánnost vzájemného působení věcí přímým působením nástrojů na experimentální věc nebo měněním podmínek, v nichž se věc (objekt) nachází. Postupem experimentu je nejdříve zformulování hypotézy, určení předmětu, který má být zkoumán, sestavení experimentální a kontrolní věci, vlastní experiment, měření, analýza výsledků a vyhodnocení experimentu.

Další často využívanou metodou je modelování. Základem je konstrukce modelu, abstraktního zjednodušení zobrazení, jak si lidské myšlení představuje jsoucno a aplikace pozorování na takto zkonstruované entitě, přičemž musí být zachována určitá analogie mezi vlastnostmi a procesy probíhajícími v modelových věcech a vlastnostmi a procesy věci, která je modelem. Po vytvoření modelu proveden samotný výzkum a přenesení poznatků z modelu na zkoumanou věc. Tato metoda může plnit jak poznávací funkci, tak i verifikační funkci - zpětnou aplikaci ověření na původním modelu.

Nemohu si nechat ujít příležitost zmínit například modely neuronových sítí, o nichž jsem měl referát do jiného předmětu. Lze sledovat, jak i komerčně velmi úspěšné společnosti používají výsledky vědy, v tomto případě výsledky zkoumání nervové soustavy člověka, a aplikují je do svých produktů. Kupříkladu proces vnímání, učení se a používání předchozích zkušeností, což je doménou mozku, nejen lidského, aplikovala například společnost Google do svých vyhledávácích technik. Na jedné straně pečlivě poslouchá potřeby hledání svých uživatelů, poté je analyzuje, učí se z nich a v maximální možné míře je pak aplikuje do svých produktů, nejen do “zobrazovačů” výsledků hledání. Odhlédnu-li od něčeho, čemu se dá říct komerční zneužití, je zajímavé pozorovat například servírování kontextově závislých reklam uživatelům emailů nebo při hledání vhodné destinace na dovolenou, při kterém je využito uživatelových zájmů z průběhu uplynulých měsíců stejně jako například zájmů vysledovatelných z doručené pošty.

Analýza, coby cesta ke zjednodušení vědeckého zkoumání, rozkládá celistvé věci a mentály. To je umožněno především zpětným procesem zkoumání od celku k atomárním nebo elementárním částicím. Rozeznáváme klasifikační (roztřídění poznatků), vztahovou, strukturálně genetickou, systémovou analýzu a psychoanalýzu.

Syntéza není jen opakem analýzy, ale představuje to, co analýzu může doplnit, pomáhá dosahovat vzniku nových vlastností věcí novým propojením jednotlivých elementů prostřednictvím konstruktivních prvků. Toto dává možnost uplatnění vedle reprodukční syntézy i syntéze kreativní.

Induktivní způsob usuzování je vhodný k tvorbě domněnek a hypotéz. Těží z jedné z operací lidského myšlení, která má svůj základ v symetrii - hledání rovnováhy - a vede tímto k mnoha prediktivním úsudkům. Obsahuje v sobě jak generalizační postupy, kdy lidské myšlení zjišťuje, jak velký okruh věcí má stejnou vlastnost, tak i eliminaci. Ta vylučuje jedinečnou vlastnost z množiny zkoumaných jevů a ohraničuje oblast, pro níž platí určité zobecnění.
Naproti tomu dedukcí lidské myšlení nedospívá k obecnějším poznatkům, ale jen přesněji vymezuje platnost působností již známých poznatků za předpokladu, že za týchž podmínek se děje totéž. Lidské myšlení nejčastěji používá přirozenou dedukci, nicméně zejména z důvodu vědeckého poznání se využívá axiomatický systém dedukce ve formalizované podobě, kdy se neoperuje s věcmi, ale jen se symboly reprezentujícími věci a operacemi s nimi je umožněno interpretovat výsledky pro nejrůznější věci a představy.